List 6

26. května 2017 v 9:30 | Ms. Gray |  Listy
Člověk pod vlivem alkoholu ztrácí zábrany.
No, tak přesně tohle se včera stalo.
Jen jinak, než bych čekala.


Až na šílené čekání na konec všech zkoušek posledního člena naší party, byl včerejšek celkem fajn den. Byli jsme totiž všichni tak hodní, že jsme čekali, až maturitu uděláme všichni, abychom se trochu napili.

Tomu se říká přátelství, ne?

Měla jsem pár skleniček. Ale někdo drobný jako já, naprosto nezvyklý pít... Jasně, že to působilo moc rychle.

Jenže místo toho, abych například ojela jednoho kluka, který se mnou dokonce i téměř sextoval... jsem brečela kámošovi na rameni.

Ani si nevzpomínám, jak to vlastně začalo. O čem jsme se bavili. Jak jsem začala myslet na NĚJ. Ale v tu chvíli se ve mě přepnul nějaký čudlík a prostě... moc to bolelo.

Abych před někým byla tak zranitelná, byla ta poslední věc, kterou jsem chtěla.

Měl to být fajn večer. Místo toho byly slzy.

Taky... V mém případě, když se napiju, jsem mnohem upřímnější, nebojácnější, jednám víc bez cenzury.

(Kdyby mi alespoň troška takového přístupu zůstala, když jsem při smyslech, možná by to nějaké věci usnadnilo.)

No, a tak když jsem pak přišla na intr, napsala jsem mu to s těmi kruhy, jak často jsem kvůli tomu všemu na dně a jak se za to nenávidím.

A taky to, že ho pořád miluju.

Taky jsem se odhodlala napsat mu jedinou věc, na kterou potřebuju a zároveň se bojím znát odpověď.

Jestli by to ještě šlo. Mezi námi. Někdy.

Ano, záporná odpověď by byla těžká. Nebudu říkat, že ne. Asi by si vyžádala pár řezů, protože jak jinak cítit něco jiného... Ale už bych konečně věděla, jestli depkařím oprávněně. Jestli se snažit nebo všechno zahodit.

Potřebovala bych odpověď.

Zatraceně moc.

Ani mě nenapadlo, že si taky nemusí být jistý.
(A nebo mě jen nechtěl ranit. Ale to... Nesedí mi to. Nevím.)

Nakonec jsem se mu omluvila za to, co cítím. Protože city JSOU slabostí.

Takže jsem pořád na stejné horské dráze, která obíhá pořád dokola.

Nezastavitelně.

Brzy na dobro odjedu z intru a budu se muset naučit líp zvládat emoce. Nemůžu doma pořád brečet. Nechápali by to a bylo by to jen horší. Vím, jací jsou.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tenal Tenal | E-mail | Web | 26. května 2017 v 19:32 | Reagovat

City nejsou slabostí. Strávil jsem 10 let tím že jsem sociopaticky potlačoval co cítím, jenom proto abych pochopil, že city slabostí nejsou. Nemusíš následovat stejnou cestou. Chtít ovládat to jak se s city vyrovnáme je jedna věc, ale potlačit je, nebo se jich snažit zbavit... Fuj!

2 muj-ne-tajny-denik muj-ne-tajny-denik | 27. května 2017 v 10:54 | Reagovat

[1]: V tomhle asi nejsem trpělivá. Vyrovnávání trvá už moc dlouho a tak to prostě beru z druhé strany.

3 Tenal Tenal | E-mail | Web | 27. května 2017 v 11:15 | Reagovat

Takhle to bude trvat déle. Ještě jsem nenarazil na emoci, která by zeslábla potlačováním. Oni nezeslábnou, jen je neucítíš. Potom se jednoho dne vzbudíš a zjistíš že tu emoci opravdu necítíš, ale to proto, že necítíš vůbec nic. Hm... Kdo ví, třeba to s tebou dopadne jinak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama