List 1

4. května 2017 v 0:01 | Ms.Gray |  Listy
Jak už to tak bývá, většinou nic nejde tak, jak si to člověk naplánuje. Takže místo toho, abych první psala úvod a kecy na začátek o tom, proč tenhle blog a podobně, tu máme první list deníku. Uaííí.


Před pár minutami jsem přišla na jednu z teorií, proč nejsem dle mého názoru tak úplně normální.
Trošku mi to přijde jako z nějakého psycho filmu, nebo jsem moc četla o rozdvojené osobnosti (ale spíš ne, to bylo dávno), ale asi v sobě už nemám jen jedno já. A ani dvě, která by se mi hádala na ramenou (jedno se svatozáří ohledně toho, co je údajně dobře a druhé s růžky s tím, jaké zlo by se mělo provést), pokud ovšem věříte na něco takového...

Začalo to zhruba na nový rok... Stalo se něco, co ovlivnilo další, rychlý sběh událostí, které mě psychicky ovlivňují do teď. Není snad nutno říkat, že ne tím dobrým způsobem.
V tu chvíli se začalo formovat jedno mé další já. To, co se cítí méněcenně. To mlčenlivé, co se radši skryje do stínu, aby nikomu nezaclánělo a tam se nechá ničit zoufalými myšlenkami. Dokola a pořád dokola. Myslím, že tohle jsem v sobě měla vždycky, ale nikdy se neprojevilo tak silně.

Do té doby tu přitom bylo jen to zaláskované já. Šťastné já. A i když trvalo jen krátce, bylo to moje nejlepší já. Za celý život. A to není jen můj názor. Všichni to viděli.
Ale o tom pak.

No, a potom jsou tu patrně ještě dvě. Jedno je to "normální", co se snaží smířit se vším, co se stalo a nebrat si to tak. Život jde dál. Nikdo se nechceme zaseknout na jednom místě. Co bychom z toho bytí tady pak měli.
A...teď je tu jeho extrémnější verze. Ta se chce taky smířit, ale dělá to drastickým, nelítostným způsobem, který může jen ublížit. Ale neúmyslně, dělá to přes mlžnou clonu. Fakt v tu chvíli vůbec nevím, co dělám, rozum je pryč a zůstal jen jakýsi pud sebezáchovy, který bychom měli všichni mít.
Právě tuhle mou poslední verzi včera zadrželo pár trefných slov, takže není tak... Nezmanipulovatelná. Když se najde správný člověk.

Ráda bych byla ta normální. Nebo radši ta poblouzněná něžným citem, ale to už je ztracené, takže si nedělám naděje... Ten můstek jsem už nejspíš překonala.
Jenže mám spouštěče. A ty aktivují ta špatná já. Pořád častěji. Pomalu se v tom ani nevyznám.

Takže nejsem normální.

Minimálně proto, že chodím na takové střeštěné teorie skoro v nelidskou hodinu.

Ale přišlo to a muselo na list číslo 1.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama